Středa 27.7., 15:30 odpoledne, základna....

Milí věrní čtenáři našeho webu!
Kdybyste viděli, co teďka děláme, na 100 % byste děsně záviděli.
Trávíme luxusní oběd (tortily s výbornou masovo – fazolovo - kdochtěljakou omáčkou)
Děti jsou vesměs v lese (totiž na dalším přenosu, takže asi zrovna něco kutí na čert ví jaké planetě kdesi na druhém konci galaxie). Zbyla nám tu jen služba a teď dost diví, jaké je tu ticho.
Uvelebili jsme se na náměstíčku, krásně tu pálí sluníčko, pofukuje vítr (skoro jsem napsala větřík, jak jsem z toho na měkko, až mám sklon být infantilní :-) )
A prostě a jednoduše totálně relaxujeme :-) Před minutou to shrnula Anka povzdechem: To je veget!

Ale chápu, že nejste zvědaví na naši relaxaci, spíš byste rádi věděli, co děti, že? Tak vám zkusím sázet nějaké dojmy. Pomalu se ukazuje, že nezvládám psát příspěvky na web večer po poradě, tak tak sesmolím jídelníček a počasí a víc mi hlava nebere. No jo, když včera jsme třeba seděli do 23 u táboráku a zpívali s Bubákama (prodloužená večerka), následkem čehož byla porada posunutá a kdo má pak v půl jedný v noci vymýšlet články, že.

Z lesa se právě ozývá halas, tuším, že se blíží konec idyly. Aspoň je vyzpovídám.

Ptám se kolemjdoucích, jak se mají:
- Bomba šupa pecka cool (Majka)
- My jsme se teď vrátili, bojovali jsme proti děckám jako ty jaffy. A tak nám rozbili hlavy, no jsou surový :-) (s úsměvem Kukina).
- Bože já bych tady zůstala, takhle bych se tady vyplácla na to slunko a ležela bych tady (Anka)

Jde okolo Gabča, Lucka a Anetka: Ptám se, jak se mají:
"Vařili jsme supr jídla..., a jsme tady sami..., je tady strašný ticho... Už začalo být strašný teplo."

Včera večer jsme konečně postavili týpko, byla to opět docela legrace. Počet čumilů a kibiců převyšoval počet stavěčů. Kvalifikovaně radila i Ivča, coby odborník přes týpkové tábory. Během té doby děcka natahaly dřevo na oheň a nachystaly ho na zapálení. Takže jsme pak večer strávili, jak jsem už psala, hraním a zpíváním – tentokrát jsme jeli na tři kytary, protože se k nám přidal i zaučující se Jiříček. Paráda.

Včera večer se rozjela oblíbená velká průběhová hra „placičky“, pro Bubáky a vedoucí (kdo chce). Každý má svou dřevěnou placičku, tu si někde schová tak, aby ji žádný soupeř neobjevil. A pak je potřeba být ve střehu – když Bizon zavolá povel „PLACIČKY!“, musí každý do krátkého časového limitu doběhnout pro tu svou a donést ji Bizonovi. Je to sranda, protože někteří marně hrabou v jehličí, kam placičku dali – soupeř jim ji mezitím vytuneloval. Nebo se řítí táborem hlava nehlava, ale stejně limit nestihnou. Na jednom z minulých táborů se povel ozval ve chvíli, kdy nejstarší holky byly ve sprše. Nevzdaly to a vyběhly pro placičky jen v ručníkách, všichni kluci na to dodnes vzpomínají :-) V tuto chvíli jsou ve hře už jen tři z původního počtu odhadem 23 hráčů.

Naším malým táborovým talismanem je tříletý „Vojta Buchta z Řečkovic“ jak se s oblibou představuje, a jeho malý bráška, devítiměsíční Štěpán. Vojta se s přehledem zorientoval v táborovém životě, právě kolem mě prošel se slovy: „tak jedu na ty nohy!!!“ Říká, že se mu líbí spaní ve stanu. Ptám se, vaří taťka dobře? „Hmmmm..., ano!“ Právě se do rozhovoru zapojil i Štěpán svým a a a a a e e e e, ale jak mi vysvětlil Vojta, on ještě neumí mluvit :-)
 

Přemýšlím, co jsem slyšela za historky od dětí. Jako vždy vede Aktivista :-) Líčí Majka, jak ho poslali do odpadovky vyhodit zbytek zapíkaných brambor, což dopadlo tak, že je cestou skoro všechny snědl :-)
Pobavily mě holky v čele s Nikčou, když přišly ke kuchyni a říkají: „ Karle, holkám spadly postele...“ Karel: „Jo, holky, to se obracíte na špatnou osobu, to musíte... na Ďoubalíka.“ Holky odchází a brblají si: „No jo, když Ďoubalíka seženeš málo...“

"Barčo, tys to celý snědla? Ty seš teda hovado" (přejezení kamarádi k Barči Hl.)

Ptám se holek, co tady se mnou sedí u pudinku, co je novýho, kdo koho miluje a tak. Zasmály se způsobem, který nepřipouští pochyby o tom, že nějaké novinky tohoto charakteru tu jsou :-) Pak jsem z nich i dostala kdo koho, ale budu diskrétní :-)

Zatkla jsem kolemjdoucího zdravotníka, aby mi podal hlášení o tom, jak jsme na tom letos s marodama. „Nic moc, je to slabý tento rok“, pravil Víťa otráveně. Několik bolení hlavy a břicha, nějaké ty štípance, pár klíšťat a odřený koleno.

Neeee, Víťa boduje stany! Kolem mě se strhla panika a velké vzdychání. Dnes je krásný den, jako stvořený pro letečák. Nakonec, je potřeba občas vyvětrat :-)
Dopadlo to dobře, nikdo neletěl...