Kačeři výprava 

Jak jsme se měli?

U klubovny jsme se v prosluněný pátek sešli v úžasném počtu dvanácti Kačerů plus dva vedoucí. Sbalili jsme erár a vyrazili na vlak. Museli jsme vypadat opravdu zvláštně, každému z batohu trčela floorballová hokejka. I když bylo cestování dlouhé - autobusem jsme z Kuřimi jeli přes hodinu a půl - vše proběhlo hladce. V tělocvičně u ZŠ Sněžné jsme se rychle zabydleli, povečeřeli jsme zásoby z domu a hned jsme začali sportovat. Po poctivé rozcvičce následovaly skoky přes kozu různými způsoby a zápasy ve floorballu. 

V sobotu ráno děti nemohly samou nedočkavostí (zřejmě :) ) ani dospat, byly vzhůru už o půl sedmé! Tak jsme si dali venkovní rozcvičku, dobrou snídani a vyrazili ven. Nedaleko školy jsme se vydali hledat kešku. Z místa, kde jsme ji úspěšně našli, byl krásný výhled na Sněžné a okolní vysočinskou krajinu. Sluníčko nás hřálo do tváří, bylo krásně. Vyfotili jsme pár společných fotek a cestou zpátky jsme si zahráli hru s ringem. Potom, co jsme se vrátili do tělocvičny, jsme se rozdělili na holky a kluky. Kluci hráli míčovky, fotbal a floorball, zatímco holky vytvářely inzeráty pro následující hru. Kluci se totiž stali cizinci. Chtěli získat "zelenou kartu" a proto si měli najít (jenom jako) partnerku. Potom bylo úkolem dvojic si domluvit informace o tom druhém a co nejvíce si jich zapamatovat, aby obelstili imigrační úřad. 

Dopoledne jsme si vyráběli camrátka. Každý si na své camrátko otiskl libovolnou barvou své prstíky a dle fantazie dozdobil. Všechna camrátka se moc povedla! A tak se všichni Kačeři teď můžou pyšnit svým originálním, ručně dělaným camrátkem.

Po obědě (rizoto) jsme si chvilku oddáchli a pak jsme pokračovali ve sportu. Během pár zápasů vybíjené, zabíjené, přehazky a fotbalu se každý vyřádil. A abychom se lépe seznámili a naučili jsme se jeden druhému důvěřovat, následovala dvouhodinovka "Pádů důvěry". Nejprve si každý vyzkoušel důvěřovat kamarádovi ve dvojici, potom v kroužku a potom zbytku družinky v "uličce důvěry". Stálo se ve dvou řadách naproti sobě s předpaženýma rukama. Jeden dobrovolník měl za úkol proběhnout uličkou aniž by spomalil - ostatní samozřejmě museli ruce včas zvednout. 

Hřebem této aktivity byly pády do náručí ze švédské bedny. Nebylo to tak lehké, jak se zdá! Spadnout zádama napřed ze švédské bedny do náručí kamarádů vyžaduje obrovskou kuráž a překonání strachu. Každý tak zjistil, že společnými silami je možné unést kohokoliv, dokonce děti chytily při pádu z bedny i Jiříčka. Zjistily tak, že si opravdu můžou mezi sebou plně důvěřovat a spolehnout se na druhé.

Abychom si ještě užili sluníčka, vyrazili jsme opět ven. Za školou se rozkládalo malé fotbalové hřiště. Tam se každý proměnil v reprezentanta nějakého státu a bojoval za fotbalové týmy FC Nářez nebo FC Sekaná. Každého motivoval Jiříček v roli vtipného sportovního komentátora. Všechny děti by se určitě za své výkony nemusely stydět. 

Až jsme byli unavení a začala být zima, vrátili jsme se do tělocvičny a stali se členy stavebních firem. Tři skupinky - inženýři, manažeři a dělníci měli za úkol zkonstruovat součástku do stroje. Inženýři dostali plány a museli beze slov a bez nákresů manažerům vysvětlit, o jakou součástku půjde. Manažeři potom museli navigovat slepé dělníky, aby ze svázaných uzláků vytvořili kruh a čtverec, beze slov, jen pomocí hmatu. Do večerky jsme potom blbnuli na kruzích, na hrazdách,  kde si každý mohl zkusit výmyk nebo kotrmelec. Někteří si zkusili také šplh na laně nebo na tyči. Holky si česaly copánky, nebo zpívaly s kytarou.

Ráno bylo deštivo. Rychlá rozcvička venku nám ale neublížila, naopak - studený deštík nás pořádně probudil. Po snídani jsme ještě využili prostor a vybavení tělocvičny. Hrála se spousta her - opět vybíjená, lakros, vybíjená, fotbal, florbal, vybíjená ... :) Po obědě nám už jen zbyl čas na sbalení a úklid. Unavení, ale plni zážitků jsme se vrátili domu.

Chtěla bych pochválit slušnou účast Kačerů na jarní výpravě! Já jsem si to moc užila a těším se na přístě. :) 

Anka