Ivančena 2011 

MOTTO:
"Již po dvanácté zvedneme svá líná těla, zhuntovaná sezením u počítačů a televizorů a dokážeme sami sobě, že ještě nepatříme do starého železa a umíme pohnout kostrou. Zveme Tě na opravdu náročnou akci. Přijmi naši výzvu a nechej se vyhecovat, nebudeš litovat a nikdy nezapomeneš."

Více ve zvadle, nebo minulé ročníky - například 2009 nebo 2010.

UZÁVĚRKA kvůli ubytování ve středu 19.ledna - pište mailem Hanči nebo úplně nejlépe tady pod článek do komentářů.
(Abyste mohli vkládat komentáře, musíte být registrovaní a přihlášeni na našem webu. Pokud si nechcete dělat registraci, napište přihlášku mailem na Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript a do komentáře vás dám já)

Další INFORMACE sledujte rovněž zde :-)

REPORTÁŽ Z AKCE

Každý ročník Ivančeny se do historie zapsal nějakou svou specialitou. Ani ten letošní nebude výjimkou :-)

To hlavní, co se mi v souvislosti s letošním ročníkem vybaví, je skvělá sestava: Eda s Martinou, Karel, Víťa, Pepa, Bulík, Mara a já. Toť vše. Vzhledem k tomu, že jsem v lednu objednávala ubytování se slovy „noo, prosím tak dvacet, možná dvacet pět míst, snad to bude stačit“, se realita opravdu nepotkala s plánem ani vzdáleně :-) V únoru jsem už potvrzovala jen 15 lidí, ještě v týdnu však odpadli další, poslední tři pak až večer těsně před akcí. Sešlo se nás tedy jen 8. Napřed jsem byla otrávená, ale už první minuty po srazu mě přesvědčily, že méně je někdy více :-)

O co víc byla sestava komornější, o to víc bylo srandy a společných zážitků. Vešli jsme se do jednoho kupé ve vlaku, v hospodě jsme si v pohodě sedli k jednomu stolu. Nebylo téměř žádné dělení na skupinky, nemusela jsem pendlovat mezi více kolektivy. Proti loňsku fakt nezvyk :-) Asi půl dne mi sice trvalo, než jsem se přeorientovala a přestala stále čekat, kdy už budeme všichni - ono nás už víc nebylo.

První zápletka nastala ve chvíli, kdy volal Karel, ať držíme vlak, že je na cestě, zaspal. Sedli jsme si do posledního vagonu a já se vydala „držet vlak“. Stála jsem ve dveřích, které syčely a chtěly se zavírat. Po chvíli konečně přišel průvodčí - hraju si na blondýnu a prosím o pár minutek. Průvodčí je sympaťák a povídá, že musíme ale jet na čas. Tak se ptám - a už je čas? A on kouká na hodinky a říká přísně „ještě dvě minuty!!!“ :-) Naštěstí se právě v tu chvíli Karlin vyřítil z podchodu a tak jsme si mohli oddechnout...

Cesta do Ostravy proběhla v družném hovoru. Ovšem mluvila jsem hlavně já. Jenže oni se ostatní furt na něco ptali a došlo na moje oblíbené téma Salesiáni (já mám s nima spoustu historek) a tak jsem žvanila a žvanila, až mi před Ostravou Mara říká: „hele, uvědomuješ si, že jsi nezavřela pusu, co jsme vyjeli z Brna?“ :-) No jo, bylo to tak... Ale přežili to.

Přestupovali jsme Ostrava-Svinov, takže jsme poznali jiné nádraží - a vyhodnotili jsme ho jako kvalitní. Minimálně co se jezdících schodů, samootevíravých dveří a dvou bufetů týče :-) A pak už jel druhý vlak (trochu jsem spoléhala, že Karlin na revanš drží dveře, tak jsme došli na poslední chvíli), který nás dovezl až do Frýdku Místku. Zde jsme omrkli prostor před nádražím plný zastávek busů, vyzkoušeli naprosto luxusní nádražní WC (fakticky) a skončili na prvních rumech v hospodě. Když jsme pokojně vyšli před nádr, ukázalo se po chvíli hledání, že toto ale není ta zastávka, ze které náš bus jede. Grrr... A jak to má člověk vědět, když se tam píše „aut.nádr. MHD“ a je u toho obrázek vlaku? Tak jsme pádili uličkami kdesi dál, autobus už odjíždí (kdo ví odkud), trochu jsme bloudili - ale to bylo naše štěstí, protože jsme tím dorazili až na další zastávku toho autobusu, takže jsme ho stihli :-) Dodnes nevím, kde byla ta správná nástupní, ta první.

Za nádherného počasí jsme přijeli na Visalaje. Po pohledu na Lysou, tyčící se kdesi v dáli, jsme to vyhodnotili, že je moc brzo, a zapadli na polívku a něco k pití do hospody. Následuje nezbytná první fotka týmu před použitím a hurá na Lysou. Eda s Martinou nám záhy zmizeli vpředu, uprostřed šlapal Bulík, Mara, no a Víťa s Karlem a Pepou jistili vzadu mě, pajdající s bolavým kolenem (viz článek Rodinka hory :-) ) Docela to šlo, až na to, že první úsek byl samý led. Musela jsem tedy nasadit na boty nesmeky, což se neobešlo bez asistence ostatních :-)

Trasa po červené z Visalají je opravdu pohodová, nenáročná, vhodná i pro lidi s ortézou (já) nebo kočárky či důchodce :-) Sněhu bylo velmi málo, spíš se jednalo o jarní výlet. Modro, sluníčko... Výhledy do údolí byly trochu mlhavé, ale i tak jsme si je užívali. V jeden moment jsem došla ostatní - a oni si hověli na trávě a nahřívali se na jarním slunci. Krása. A tak jsme ťapali dál a dál, bylo to opravdu lehký a proti legendární „žluté“ ze Šancí naprostý čajíček. Ale to bylo dáno i počasím. Stoupali jsme pomalu vzhůru, sněhu přibývalo, já jsem se s kolenem držela od půlky cesty už ujeté silnice, než abych šplhala po značce. Míjeli nás lidi, co se vraceli shora, mnozí to jeli na bobech, což nás přivedlo k myšlence na upgrade dalších ročníků :-) Kousek před vrcholem se k nám napojila ona žlutá, tak jsme se chvíli kochali a barvitě vzpomínali...

Těch 8,5 kiláčku nám letos trvalo jen asi 3 hodinky, včetně pauzy na sluníčku. Nahoře jsme se nestačili divit. Bufet Šantán byl vidět celý, zírali jsme, co je to před ním za kopeček, no a udivilo nás i kolik schodů vede do druhé hospody :-) Z oken hospody bylo vidět na obě strany - přiznám se, že jsem ani moc nevěděla, že to má okna i na druhou stranu, vždycky byly komplet pod sněhem.

Odpoledne jsme strávili konzumací položek jídelního lístku (palačinky nebrat, tuhý polotovar ohřátý v mikrovlnce, brr), výlety na kochačku po vrcholu, focením a hraním karet. Navečer jsme se šli zabydlet do chaty - letos jsme zkoušeli jinou, tu nad sjezdovkou. Svérázný správce Břeťa a jeho chata jsou nezapomenutelní. „Až budete chtít platit, vylezte prostě na chodbu a zavolejte PENÍZE a já přijdu.“ Jedna sprcha, dva záchody. Oficiální kapacita chaty je podle mě tak 15 :-) a neoficiální tak 30-40. Kdyby ji viděl hygienik nebo hasič, musel by ji obratem zavřít :-) V patře je nad pokojem vždy ještě malinkaté letiště na půdě... No ale přesto chata byla velmi útulná a příjemná, družili jsme se dokonce večer ve společenské místnosti s dalšími nocležníky. Nakonec však došlo i na další tradici a přestože letošek byl nenáročný, v 22 hodin jsme už zalehli.

Ráno jsme se probudili do naprosto jiného světa a jiné doby. Venku viditelnost tak 3 metry, silný mráz, vítr, bohaté bílé námrazy na všem okolo. Krása, opět jsme zažili za víkend dvě tváře Lysé hory. Po snídani v hospodě jsme se vydali směr Ivančena. A ouha - cesta je kluzký ledový chodníček. Zlatý moje nesmeky! Zatímco chlapi mi na ledu padali k nohám :-) já jsem kráčela po ledu bezpečně. I když jsem trochu váhala, co ty nesmeky unesou. Na Ivančenu jsme dorazili poměrně vyčerpaní - já s ortézou na koleni. Fotíme se, zkoumáme desky na mohyle, které obvykle nejsou vidět. Počasí je už zase fajn a snad bude zase i modro. Vydáváme se na další cestu dolů, část výpravy s odbočkou na jednu „kešku“. Takzvané Bezručovy schody byly pod ledem, tak jsme je obcházeli lesem. Zatímco Pepa skákal jako srnka, já jsem z kopce dolů s kolenem dost skučela. Od Bezruča jsme tentokrát jeli busem, po chvilce občerstvení v hotelu. Zde jsme už potřetí za víkend viděli sbírku šílených a nakřivo visících obrázků a obrazů ("prosím vás, nemáte náhodou nějakej nepovedenej obraz?"; Slavnosti sněženek)

Ve Frýdlantu stihli někteří tradičního ruma ze stánku a už jsme frčeli vlakem do Ostravy. V bufetu u mastné paní (letos už tam opět nebyla) jsem za poslední peníze z akce poručila poslední rundu :-) Závěrečné překvapení nás čekalo v podobě velmi zvláštního kupé ve vlaku (kombinované ze tří běžných) a přetopeného vagonu vytápěného navíc zvenku sluníčkem...

Tak jak říkám, vy všichni, co jste nejeli, můžete jen litovat - ale děkujeme vám, že jste nejeli, protože možná to takhle bylo o to lepší :-) Tématem, které se táhlo našimi hovory po celou dobu, byly vaše storno poplatky :-) Vymysleli jsme spoustu věcí, jak bychom je mohli využít, například si od Břeti nahoře objednat projížďku skútrem, zaplatit si vyvezení nahoru rolbou, použít je na naši útratu v hospodě, atd. Škoda, že jsme ty storno poplatky nakonec nevybrali, jsme měkký :-) Příští rok budou automatickou součástí nevratné zálohy a pak, až zas všichni cuknou, tak my ostatní to za ně roztočíme :-) (Břeťa naštěstí nic za ubytování nechtěl, i když strašil...)

Jak jsem už psala - dlouho jsem si žádnou akci TOLIK neužila a nepamatuju se, kdy naposledy jsem byla tak uvolněná, v pohodě a spokojená. Díky všem parťákům za prima víkend!
Tak zase za rok, na Ydykseb !
Hanča