Deník Slovinsko

Tento deník zachycuje dojmy a zážitky Hanči a je tudíž ryze subjektivní. Je možné a pravděpodobné, že zážitky jiných „účastníků zájezdu“ budou místy jiné - klidně nám o tom napište :-)

Den první - sobota 28. června

Brno - Maribor - Ptuj

Ráno začalo klasicky, já už to asi před táborem a podobnou akcí ani jinak neumím: po pár hodinách spánku (do noci se balilo a chystalo) jsem vstávala brzo ráno a ještě tiskla lejstra na nástěnku, objednávky kempů, sbalila konečně kompletně i svoje věci a na závěr dožehlila pár posledních obarvených expedičních triček. A pak hurá do klubovny - naložili jsme s Ďoubalíkem, Bocmanem a Víťou věci do aut a převáželi je pod most, kde byl sraz.

První zprávy ze sraziště zněly optimisticky - účastníci se scházejí dobře naladěni, autobus už tam je, pan řidič vypadá sympaticky a s Ďoubalíkem už si potykali :-) To jsem vzápětí dohonila, protože jen co jsme dorazili s poslední várkou bagáže k busu, zahájila jsem prohlídku autobusu tykáním s řidičem, který asi v tu chvíli ještě netušil, jakou bandu si to za chvíli naloží a týden bude vozit po vlastech slovinských :-) Ale myslím, že mu to pomalu začalo docházet, když viděl naše hromady bagáže, jídla, stolů, až po moje lejstra a nástěnku :-) a k tomu sledoval scházející se posádku a stupňující se dobrou náladu. Myslím, že všichni příbuzní, kteří nám pod most přišli jen zamávat, kupříkladu Pražákovi, byli moc smutní, že s námi nemůžou jet taky - vypadalo to moc slibně :-)

První zásadní zápletka na sebe nenechala dlouho čekat. Zjistili jsme, že nemáme s sebou DVD Účastníci zájezdu ! To je ovšem kardinální problém, protože bez toho nelze vyrazit - prostě nutně potřebujeme hned za Brnem shlédnout legendární dvojici filmových řidičů Karel a Karel. Pro DVD se domů vydal ještě Víťa, taky marně. Pořád nám to nedalo a tak jsme nad tím dál špekulovali - některé rodiny ono DVD doma měly, ale nakonec se pro ně vydali domů Jonášovi za asistence tuším tatínka Pražáka. Mezitím se ještě čekalo na Karla, který měl krapet zpoždění, pak sice dorazil, ale mezitím se vydal Bulík pro plážová křesílka, aby neměl nevýhodu proti Pepovi Glosovi :-) Když se nám konečně sešla celá delegace, bagáž byla naložena, dorazil Karlik a taky Michal s křesílkama, přijeli Jonášovi s Účastníky zájezdu, mohla jsem spokojeně zavelet k odjezdu. V tu chvíli se ukázalo, že DVD Účastníci zájezdu má ve své sbírce i pan řidič v autobusu :-) No nic. Tak to bysme měli... V 9:20, se zhruba 20 minutovým zpožděním proti plánu, vyrážíme z Brna, vstříc očekávanému dobrodružství :-)

Autobus máme proti Korsice luxusní :-)

Má klimatizaci. (Nešlo by to ztlumit? Tady vzadu je zima! Prosím trochu tomu přidejte, je nám horko!... atd. stále dokola)

Má WC. (Nechoď tam, bude tady smrad! Pane řidič, TO nesplachuje! Mamííí, mi to nejde otevřít!)

Má sedadla, která se dají nejen sklopit, ale taky vysouvat do uličky. (Jééé, mně to někam odjelo! To je paráda Bocmane, když je mezi náma mezera...)

Má kafovar a malou ledničku hlavně na pivo :-) (Nedávej tam ty másla, nevejde se tam pivo! Pijete tak rychle, že to nestačím chladit!), má stahovací rolety a má DVD (Účastníci zájezdu, Madagaskar, Vratné lahve...)

Má veliký vlek (takže se nám všechno na pohůdku vešlo a taky se budeme všude těžko vytáčet).

Má šikovného pana řidiče Mirka, který se s autobusem vytočí naprosto všude a naopak se nevytočí nad našim zlobením :-)

Během shlédnutí prvního filmu, už tolikrát zmiňovaných Účastníků zájezdu (škoda, že nejsem placená od reklamy že ?), se samozřejmě bleskově ujalo několik hlášek. Kdo to neviděl, ten mi promine, že nepochopí - ale okamžitě se ujalo neustálé shánění podšálků, Ďoubalík s Mirou se na každé zastávce dohadovali, „kolik jim dáme“, po každém hlášení se ptáme posádky, jestli „rozuměli“ - a ti se rychle naučili odpovídat „rozuměli“ :-) No a jako zlatý hřeb si Michal s Pepou začali podle filmu říkat Čumáčku, což se stejně rychle ujalo a už jsme jim neřekli jinak, než „Čumáčci“. Později jsme si zvykli i další části osazenstva nazývat hromadnými názvy a tak jsme na zájezdu měli Čumáčky, Máničky, Broučky, Kadilce, Otroky a další skupinky :-)

A tak si to hasíme dál. Hranice ? Pasy ? Na co ? 11:30 Vídeň. Film Madagaskar - spím. Vzadu se spí furt. Během Vratných lahví přijíždíme do Slovinska a zastavujeme na benzince, kde je cesta k záchodkům lemována lesními jahodami. Ne namalovanými, ale živými, rostlými. No, s holkama jsme to zkonzultovaly, ale radši jsme neochutnaly :-)

Sotva jsem začala dumat nad tím, že nám do Mariboru nevyjde film do konce, dojeli jsme do silniční zácpy a tak jsme ten film ještě v pohodě stihli :-) A to už nás vítá Maribor, druhé největší slovinské město. Na úvod jsme při parkování pořádně otestovali řidiče, který chudák musel poprvé couvat s tím dlouhým vlekem, což se mu s námi potom během zájezdu stalo ještě asi tisíckrát. Pak jsme vypustili davy do města na zkušenou a na zmrzlinu (do ruky dostali plánek města), konečně úspěšně zaparkovali autobus a i já s Ďoubalíkem jsme se vydali do víru velkoměsta...

No, nechci být nějak nespravedlivá, ale Maribor mě nenadchnul a mám dojem, že jsme v něm za ty necelé dvě hodinky strávili přesně o necelé dvě hodinky víc času, než bych chtěla :-) Píše-li průvodce, že na pobřeží řeky je „neobyčejně živá promenáda“, pak jsme asi měli smůlu a zavítali do města po velikém flámu, kdy všichni vyspávali. Pravda, byl tam zrovna nějaký festival a zdálo se, že život zde vypukne až mnohem později večer. Tak jsme si aspoň krátce prohlédli historické jádro s celkem pěknými budovami a já mám největší zážitek ze setkání se zmrzlinářem ve Slaščičarně (cukrárna). Koukla jsem mu za pult, jak má velikou naběračku na zmrzlinu a vyhodnotila jsem to tak, že si dám dva kopečky. A ten chlápek se usmál a nabral tou maličkou naběračkou dva tak obrovský kopce zmrzliny, že jsem poprvé v životě myslela, že tu zmrzlinu nedojím :-)

Opouštíme Maribor a těšíme se, že snad ještě potkáme nějaké živější promenády. Po poměrně krátké chvíli jízdy, za kterou ale většina busu stihla opět usnout, přijíždíme do Ptuje, údajně nejhezčího městečka těchto severních končin. První setkání je rozhodně optimistické - hrad se tyčí nad městem a řekou, zatímco my přijíždíme do kempu kolem tobogánů aquaparku. Kdyby bylo možné ihned vysadit děti a poslat je do vody, byly by nejštastnější :-) Ale my se nejprve ubytujeme - v kempu máme díky rezervaci vyhrazené příjemné místo, rovnou mezi stany máme stojánek s kohoutky - tekoucí vodou, všechno vypadá sympaticky. Za půl hodinky jako mávnutím proutku kolem mě stojí stany a lidi jsou v čudu - hurá do bazénu. Tomu říkám rychlost :-) Aquapark je totiž v ceně kempu a venkovní bazény mají otevřeno do 20 hodin, tak honem honem...

Musím říct, že bazény jsem ocenila taky, hlavně po té dlouhé jízdě. Vyzkoušeli jsme venkovní bazény různých hloubek a nějaký ten tobogán, vevnitř potom i vířivku, saunu, další tobogán... Všichni jsou nadšení a určitě by se dalo jet na týdenní dovolenou jenom sem :-)

Když jsme se dostatečně vymáchali, vydali jsme se někteří do Ptuje na noční procházku. Napřed jsme tedy dělali trochu ostudu před místním hotelem a jeho vodotrysky. Potom jsme překonali nečekaně zdlouhavou cestu do městečka, kterou někteří vzdali a vrátili se. My, co jsme tam dorazili, jsme byli odměněni hezkým pohledem na osvětlený most a město, vyfuněli jsme nahoru na hrad, občerstvili se dle instrukcí Pepy Glose místní živou vodou z kohoutku :-) a pak se prostě tak rozhlíželi a procházeli... Bylo to prima a určitě to bylo příjemnější za nočního osvětlení, než za denního vedra...

Den druhý - neděle 29. června

Ptuj - Lublaň - Lucija (u moře)

Probudila jsem se příjemně vyspaná a velmi dobře naladěná. Počasíčko nádherné, kemp je super, sociálky čisté, před sebou krásný týden, všechno klape, těším se... Lidičky se probouzí, snídáme a těšíme se znova do bazénu. A přichází první dnešní šok - Máničky spaly po širákem a Kubovi se přes noc ztratila veliká sportovní taška s komplet všema věcma, krom spacáků, bot a trochy letního ošacení. Jsou fuč doklady, outdoorové oblečení, čelovka... Chvíli podezíráme ostatní Máničky, že jde jenom o blbej vtip. Dominik nevypadal úplně přesvědčivě, když se mi dušoval, že v tom nejede. Pak nám ale postupně dochází, že je to realita. Někomu se prostě zalíbila Kubova kabela a spolu s Jiříčkovým batůžkem si ji přivlastnil. Úsměv se mi zkroutil na tváři a nálada je na bodu mrazu. Chvíli ještě kluci prochází kemp v naději, že aspoň něco najdou, ale nakonec je to naše první zkušenost tohoto druhu - po pohodové Korsice naše pozornost už otupěla. A tahle zkušenost je opravdu drahá. Po návštěvě místní policie odjíždí tatínek Fajt sepsat protokol a Ďoubalík mezitím telefonicky diskutuje s ambasádou v Lublani, že není nutno vyřizovat nový pas, pokud zůstaneme v Schengenu.

Stále ještě rozladěni touto situací se postupně trousíme do bazénů a zpět, balíme a nakládáme, svačíme a v 11:30 vyrážíme na dálnici směr hlavní město Lublaň - Ljubljana. Svátek dnes mají Petrové a Pavlové, máme od každýho dva kousky, takže nás to stojí čtyři vychlazená piva :-) A vy tam vzadu, vy se oblečte ! Klimujeme !

Cestou jsem se snažila s průvodcem v ruce sledovat okolí, ale nic moc z toho nebylo. Tato část Slovinska nebude moje oblíbená. Přijíždíme do Lublaně a s mapou se snažíme trefit nějaké pěkné místo bez tréninku parkování. No nakonec na to stejně došlo, ale už to bylo lepší místo než v Mariboru :-) Kousek od centra pod hradem nás čeká první „švédská silnice“, studený oběd na zídce u chodníku ve skladbě chleba, paštika, pórek a pro nepaštikožravce jiné pochutiny.

S plánkem v ruce vyrážíme zdolat Lublaňský hrad a pokochat se centrem. Moje rozhodnutí „nahoru nejdu“ vzalo za své ve chvíli, kdy jsme objevili pozemní lanovku, co vozí líné turisty až nahoru :-) Za to nějaký ten centík ráda obětuji (ehm... 1,8 EUR) a tak se za chvíli už vezeme nahoru a koukáme na výhledy. Lublaňský hrad se některým líbil a některým ne, mně tak nějak napůl. Místy bylo trochu absurdní, jak starobylý hrad doplňují a opravují moderními prvky kovu a skla, každý zvlášť by bylo fajn, dohromady člověk kouká rozpačitě. Ale na druhou stranu, je to jejich hrad, tak ať si ho opraví, jak chtějí.

Na hradě viděli někteří jakési strašidelné bludiště - místnosti s avantgardním uměním či co, nelze slovy stručně popsat, u počítače automatu se pak vyfotili a poslali fotku domů nebo kamarádům, no a my jsme s Ďoubalíkem vyfotili nahoře rozhledy na Lublaň a jednu fotečku a la Indigo :-) či Roháček („já a město“). Pak jsme se postupně trousili zase dolů, prošli město, viděli „Trojitý most“ (hezký, ale smysl toho nechápu, asi je to umění)... Kolem řeky bylo hezky a tohle už teda byla rozhodně hezká a živá promenáda :-) A naučila jsem se další slovinskou průpovídku - po „Kadilci umirajo mlajši“ mě nadchlo „Vi ste tukaj“ (na info mapách - nacházíte se zde). Úžasný :-) Nakonec jsme se sešli u náměstí Vodníkov trg - pořád jsem dumala, že mají náměstí podle vodníka, ale pak se ukázalo, že Vodnik byl nějakej chlápek, má tam pomník :-) Nenašla jsem v průvodci, kdo to byl.

Moment... vygůglíme to (www.google.cz)... ahááá, tak Vodnik, Valentin Vodnik, byl slovinský básník („Nedaleko katedrály stojí pomník největšího slovinského obrozeneckého básníka a vydavatele prvních slovinských novin Valentina Vodnika (1758-1819). Byl to takový slovinský Kramerius a Puchmajer dohromady.“) Na druhou stranu prý i současný ministr školství je Vodník, totiž Anton Vodnik, významný slovinský básník a pisatel. A pak se v tom vyznejte. Ale myslím, že ten Vodník na Trgu je ten Valentin :-)

Po nezbytné další zmrzlině jsme se opět sešli u autobusu a vyrážíme na jih. Je už moc hodin, takže další atrakce neplánujeme a řítíme se rovnou k moři... Ačkoli okolí začíná být pěkné (nějaké hory, prima mosty...), záhy usínám a probouzím se v kopru. Teda - v Koperu. To je městečko u moře, odtud už je to pak kousek do Portorože a předměstí Lucija, kde nás čeká další zamluvený kemp. A máme tu druhý dnešní šok. Zatímco první kemp byl na nás připraven a byl prima, v tomto kempu jen skřípám zubama. Místo pro nás vyhrazené nemají a těch několik kamenitých plácků u silnice, popř. malých šikmých ploch kdesi nahoře na terasách - tomu jako říkají kemp ??? Moje nálada klesla na bod mrazu a nebyla jsem schopna žádné akce, jen se vztekat :-) Naštěstí moje úloha v tomto zájezdu už téměř skončila a aktivitu převzal Ďoubalík. A ten dohádal s kempařem o třídu lepší flek v části kempu „A“ (ta původní byla levnější „B“. Třída „C“ je už asi holé parkoviště :-)) Tak se nakonec vybalujeme na dvou rovnějších terasách, stavíme naši kuchyni a posléze zabíráme s našimi stoly i místo vedle umývárek na provizorní letní jídelnu. Je tu i stín a ve sprchách teplá voda zadarmo. Ono nebude tak zle. Vaříme večeři (uzené maso), posádka testuje místní pláž (popsali mi ji jako „betonové ohrazené koupaliště“) a později i místní pizzerii nebo co to bylo. S příchodem vlahého večera se mi nálada trochu lepší. Snad to bude nakonec fajn...

Den třetí - pondělí 30. června

Lucija a okolí (u moře), Portorož, Piran, Seča

Dneska bude vegáček ! Jen co lidičky slupli snídani o mnoha chodech (na dračku jde zejména nutela a lupínky, ale ujala se i Bocmanova paštika Matěj :-), sláva), vydali se podle svého zájmu do okolí. Někteří k moři, jiní na celodenní výlet po plážích do nedalekého hezkého městečka Piran, jiní možná ještě i jinam, nepodali mi hlášení :-) Jsou tu k vidění třeba taky solná pole. My jsme se s klukama vydali do obchodu, který má název Mercator a kde bylo úplně nádherně... chladno :-) Nechtělo se nám vůbec ven a chtěli jsme zde bivakovat po zbytek pobytu, protože venku bylo otřesné vedro. Nakoupili jsme nové zásoby a potom zaparkovali taky na pláž. Pláž byla betonová, do vody vedly schody, ve vodě plavala tráva a řasy a místo k plavání bylo vyhrazeno bojkami - za nimi plavat nesmíme, jezdí tam lodě a huláká pak plavčík :-)

Moře ve Slovinsku zkrátka, což jsme ostatně věděli, nestojí za moc. Mají ho jen 46 kilometrů, ale narvat tam museli zvládnout všechno. Takže jsou tu pláže betonové, u hotelů za peníze pláže travnaté a pískové, jsou tu i maríny s loděmi a další atrakce. Účastníci minulé expedice s láskou vzpomínali na prima pláže na Korsice, s vlnami, blbnutím v písku a skákáním ze skal. U naší pláže se nakonec našel i kousek mírnějšího vstupu pro menší děti, zatímco omladina se vydala za hranice kempu na kamenité „divoké pobřeží“ a byli spokojeni. Během prvního dne se ovšem stejně všichni spálili, takže nebyl ani moc důvod, setrvávat u moře i další dny :-D

Druhou část dne už někteří trávili raději ve stínu, četli si, mastili karty nebo prostě jen tak relaxovali. Jo abych nezapomněla, díky lovci Pepovi jsme taky měli tu čest vidět krásného kraba a mořskou okurku, o které jsem já suchozemská krysa slyšela poprvé - a marně hledám slova, jak bych vám ji popsala jinak, než že vypadá jako hov..., prostě produkt včerejší večeře po průchodu trávicím traktem. Okukovali jsme TO na pláži, totiž na betonu, pak jsem do TOHO štouchla a ono se TO pohlo, čímž mě přešla chuť se s TÍM kamarádit. Po krátké debatě s dětmi, kdy jsme řešili, jak TO pojmenujeme, ve chvíli, kdy začal převládat návrh jména Dominik, jsme TO radši hodili zpátky do moře :-)

No prostě tento den probíhal ve znamení pohody a na další zásadní události si nepamatuju. K večeři byla luxusní sýrová omáčka a pak už jen pohoda, relax a společná zábava...

Den čtvrtý - úterý 1. července

Výlet - Škocjanské jame, Lipica, Piran

Dnes jsme vynechali moře, naplácali na spálená těla další vrstvy krému, já jsem se vybavila mokrým ručníkem na moje ramena se slunečním ekzémem, nabalili jsme proviant a nasedli do busu. Čekala nás cesta do jeskyní Škocjan. Napřed jsme si ale udělali mezipřistání v Mercatoru, ne že bych nutně musela do mražáku, ale bylo třeba koupit rajčata a Ďoubalík valil do lékárny pro panthenol na spáleniny. Mezitím se řidič otáčel s busem a jak byl chvíli bez dozoru (chyběla jsem já, Bocman i Ďoubec), opřel to tam o nějaký místní sloupek. Pan Holešovský nás nepochválí, zase má kvůli nám ťuklej bus. Ale tak asi už si zvykl :-)

Cestu do Škocjanu počítám většina prospala, aspoň já jsem se probudila ve chvíli, kdy řidič sjížděl z dálnice. Zaparkovali jsme bus u lesíka na parkovišti a koupili lístky do jeskyně. Prohlídka nás čekala za hodinku, volný čas jsme dle doporučení využili na prohlídku místního muzea v nedaleké vesničce Škocjan - archeologické vykopávky a mapy postupného objevování jeskyně. Cestou jsme viděli, světe div se, zase fotbalové hřiště, stejně jako na Korsice před Špeluňkou, fotbal je věčný, že Máničky ? :-) Krom hřiště tam byl ještě rybníček s kačenkama a užovkou a pak taky super výhledy do údolí a skal kolem jeskyní a celého Škocjanu.

Vlastní prohlídka jeskyně začala tím, že jsme půl hodiny dupali vedrem kamsi do dáli a dolů, ke vchodu do jeskyně. Cestou se pochopitelně patřičně vtipkovalo, jako třeba, že je škoda, že náš pan řidič jde s námi do jeskyně, že nás mohl k tomu vchodu zavézt, nebo že už je jasný, proč ta prohlídka trvá tak dlouho, když napřed půjdem hodinu do jeskyně a pak hodinu z jeskyně... U vchodu paní průvodkyně pochopila, že slovinštinu na nás zkoušet nemusí, a tak povídala v angličtině a pro některé z nás ignoranty to pak Ďoubalík krátce překládal. Napřed jsme k mé hrůze v jeskyni šli stále dolů... Ne že bych se bála, ale bylo mi jasné, že když furt jdeme dolů, jednou budeme muset zase nahoru a na to jsem se strašně netěšila :-) Nevím, kdo vymyslel tu věc, že se máme do jeskyně pořádně oblíct, že tam bude zima. Osobně jsem celou dobu zůstala v krátkým rukávu, mikiny zůstaly v báglu a po výstupu po schodech ven jsem z jeskyně opět vylezla zpocená, jako bych byla celou dobu na sluníčku. Ach jo. Moje kondička není nic k závidění, ale na to ještě dojde později - a bude hůř :-)

První části jeskyně jsem probrblala ve stylu „hmmm, to u nás máme taky, hmmm krápníky, hmmm to zas bude Filitosa“ (věčná vzpomínka na nudné vykopávky na Korsice). U jednoho obrovského krápníku jsem ty jeskyně trochu vzala na milost, no dobře tak něco tady máte, no. Ale pak jsme přišli do obrovských podzemních prostor, opravdu velikánských a rozlehlých, tak to mi trochu došlo brblání... A na závěr - podzemní údolí, kde se desítky metrů pod námi valila v peřejích řeka Reka- a my jsme přes to šli po malém mostku - Cerkvenikov most. Podle informací je 45 metrů nad Rekou. Tak tady byl ten pravý čas na to, abych se Škocjanské „jámě“ omluvila a prohlásila moje obvyklé „tak to je hustý“. Na mostku jsem se nemohla vynadívat dolů a kolem sebe, zatímco za mými zády kamarádi opatrně převáděli Roháčka a jeho věrné přítelkyně závratě :-)

Šli jsme kolem toho temného údolí po cestičce kolem zábradlí a pořád koukali dolů a poslouchali to hučení vody... A jen jsme si představovali, jako tady asi bylo při záplavách, kdy tohle všechno podle historie bylo pod vodou...

U východu z jeskyně někteří řešili dilema, jestli jet nahoru k parkovišti výtahem - lanovkou - a nebo jít pěšky delší trasu kolem vývěrů řeky a výhledů do skal. Hádejte, kterou cestu jsem zvolila já ? No jo, jasně. Ale ti stateční, co šli pěšky, mi to pak aspoň povykládali :-)

Nahoře jsme zkoušeli místní občerstvení - já jsem si dala zmrzlinu, ke které jsem dostala plastovou lžičku a soudruzi zřejmě i tady udělali chybu, páč to zmrzlé na kost vážně nešlo ukrojit. Ale zvítězila jsem. Ďoubalík zkoušel nějaké místní jídlo, no ale jistota je jistota a tak jsme to potom všichni zazdili ještě naší rybičkovou pomazánkou :-)

U autobusu jsem zažila mírné překvápko, to když jsme si s řidičem Mirou vysvětlili, že jsme dělali 11 let u stejné firmy :-) Zjistil prosím Bocman. Mira pracoval taky u Silnic Brno jako já, ale jinde a pravděpodobně jsme se nikdy nepotkali, nebo už dávno... A dali jsme výpověď ve stejnou dobu. Svět je opravdu hrozně malej :-)

A pak už bylo na čase zabalit zbytky po obědě (stoly vždycky ráno po snídani nebo po studeném obědě vypadají jak po náletu kobylek) a hurá kousek dál, omrknout světoznámou stáj Lipica. Trochu jsem váhala, jak se dlouho zdržíme - ale ono se to vyřešilo samo. Prohlídka stájí stála další eura a podle průvodce není nic světoborného. Navíc jsme o chvíli prošvihli začátek drezůry slavných bílých lipicánů... a tak zatímco děti neomylně zamířily na prolízačky, my dospěláci jsme si všimli, že opodál je koníčkový výběh pro rodiny s dětmi :-) Byly tam bílé mamky kobyly se svými ještě tmavými hříbátky... Lipicáni se totiž rodí tmaví a bílou barvu získají až kolem 6 let. No, a bylo vyřešeno. Všichni jsme se nahrnuli ke koním, pohladili si je, nabídli jim z dlaně spoustu trávy (štěstí, že v okolí po nás nějaká zbyla), no prostě užili jsme si Lipicu po svém. Některé jedince byl pravdu problém od koní dostat. A tak jsme se potom shodli, že takhle nám prohlídka stačila - a tento termín „prohlídka a la Lipica“ se potom vžil pro podobné rychloprohlídky dalších objektů. Vystoupit, pokochat, pohladit a jedem.

Takže jsme se opět vrátili do kempu. Někteří se stavili do obchůdku ochladit nebo nakoupit, někteří ještě upalovali k moři a jiní prostě v klidu počkali na večeři - bylo rizoto. Po večeři jsme dnes ale nesedli hned ke kartám a podobně, ale čekal nás ještě jeden večerní výlet - do blízkého městečka Piran. Jeli jsme skoro všichni a stálo to za to. Piran bylo asi nejhezčí město, co jsme viděli, zvlášť v záři zapadajícího slunce. Autobus nás vyložil blízko centra a my jsme se vydali na pohodovou procházku... Slunce zapadalo za mořem, lodě se pohupovaly v maríně. Okukovali jsme ulice a uličky, zajímavé náměstí. Proběhla nezbytná zmrzlina. Někteří se vydali na kopeček prohlédnout si kostel, někteří jsme šmejdili křivolakými uličkami a hráli si v nich na schovávanou, několikrát jsme si mysleli, že už snad lezeme někomu do předsíně, abychom se ale nakonec vynořili na tom pravém místě, na pobřeží u majáku. Tam se někteří jen tak kochali, Ďoubalík si i zaplaval a Zbyňa se vyfotil s místními slečnami :-) A pokračujeme po opět krásné živé promenádě na pobřeží, kavárničky, stánky, suvenýry, děti prodávající své výrobky nebo úlovky z moře. A opět zmrzlinka, a to už je úplná tma, Piran září světly do tmy, my se kocháme a čekáme na zpáteční odvoz autobusem. Prima výlet, jen co je pravda...

A večer se opět družilo, zpívalo, hrál se bang... ale to už znáte :-)

Den pátý - středa 2. července

přesun do hor - Predjamsky grad - koupání na Soči - Bovec

A jedeme dál ! Balíme saky paky v kempu, který nám nakonec poskytl příjemné útočiště na tři noci, docela jsme si zvykli a cena byla nižší, než rozpočet předpokládal... Nakládáme autobus s vlekem, nasedáme a s mezipřistáním v Koperu (obchod, ovoce, mufíny ke svačině !!!) se vydáváme směr Predjamský grad. Postojenské jeskyně vynecháváme, není čas a jedny jeskyně budou muset stačit. U hradu se chvíli debatuje, jestli zvolíme prohlídku a la Lipica (pohladit a jedem :-) ) a nebo důkladnější. Nakonec, protože hrad vypadá opravdu super, se dělíme na dvě skupinky, jedna se kochá zdáli a druhá jde dovnitř ho prozkoumat důkladně. Predjamský hrad je opravdu zvláštní, je vmáčknutý do skály a uvnitř je mnohdy místnost kombinovaná s jeskyní nebo tajnou chodbou.

Následuje oběd s výhledem na hrad, úspěch slaví konzervy Favorit a červené a zelené papriky, po kterých se jen zaprášilo. Pak se ještě fotíme na blízké tribuně a vyrážíme na další cestu... V tu chvíli jsme ještě uvažovali o možnosti odbočit z plánované cesty a udělat výlet k Bohinjskému jezeru. Bude to zajížďka, ale můžeme uvařit večeři přímo tam a bude to stát za to.

Nicméně další průběh cesty nás vyvedl z omylu. Čekal nás průjezd západní částí Slovinska, od dálnice přes Idriju až k Mostu na Soči - a byla to v podstatě jedna dlouhá dvou-tříhodinová serpentina. Autobus se houpal v zatáčkách, za námi rostla kolona aut, které neměly jak předjet, s vlekem jsme nejeli nejrychleji, i když řidič dělal co mohl. Slabší jedinci bledli ve tváři, někteří zarytě sledovali film běžící na televizi, v naději, že je tento pevný bod odpoutá od houpání :-) Já jsem vpředu měla sice výhled, ale místy jsem toho skoro litovala - to když jsem viděla, jak se Mira s busem proplétá mezi skalami v serpentinách, těsně míjí skály, tyčící se nad silnici a nebo auta, řítící se v protisměru. Několikrát jsem jen zaúpěla, zatajila dech nebo zavřela oči, ale autobus jel dál a dál a jak jsme u Holešáků zvyklí, bezpečně nás vyvedl ze všech strastí. Když jsme konečně našli kousek místa na kraji na zastávku - přestávku, ocenili to jak pasažéři autobusu, tak auta v koloně za námi :-) Za chvíli se všem už udělalo líp, ale později mnozí líčili, že v serpentinách nevzpomínali na Favorita k obědu už s takovou radostí :-)

Toto překonané utrpení způsobilo, že náš nápad jet ještě k jezeru, vzal rychle za své. Představa dalších tří hodin serpentin k jezeru a potom zase zpátky nás děsila a rozhodli jsme se, že Bohinjské jezero si prohlédnem na obrázku a necháme na jindy :-) Za odměnu jsme záhy potkali menší náhražku - nějaké jezero u silnice na řece Soča, jehož název jsem nikde nanašla, ale bylo zvláštně modré a neuvěřitelně studené. Po svačině se mnozí odvážně vrhli do ledové vody a výkřiky, které se ozývaly, nebyly vždy jen radostné a rozhodně ne ve slušném deníku publikovatelné :-) Každopádně tento zážitek smazal hrůzy z předchozí jízdy a dál jsme už pokračovali v pohodě, s rozhledy na okolní stále hezčí a vyšší hory.

Do Bovce, malého městečka uprostřed hor, jsme dorazili v podvečer. Ďoubalíkův kamarád Michal, který nás zde hostil, na nás už čekal a příjemné přijetí bylo začátkem prima dnů v Bovci. Místečko jsme měli vyhrazeno, byl tam i přístřešek pro případ deště, který jsme záhy využili, protože v Bovci nás počasí občas konečně trochu zchladilo. Zabydleli jsme se a sláva, sláva, třikrát sláva, hnedle u stanu jsme měli velikou louku, hmm, co s ní - že by fotbal ? :-) Jo jo, ještě tentýž večer bylo sehráno slavné utkání a kdo nepropotil triko na slunci přes den, měl možnost ho propotit v honbě za míčem. K večeři (fazole a la Myšák) jsme všechny malé i velké kluky museli pracně svolávat :-) Jo a narozeniny má Pepík Fasora a Honza Jonáš.

Večer jsme si vyslechli od Michala a Ďoubalíka možnosti atrakcí, které se nám tu nabízí, poseděli si v dešti pod plachtou a naplánovali si, že zítřek strávíme „placatěním se kolem kempu“. A jak to dopadlo, o tom si milé děti povíme zítra. Dobrou noc, strýčku Fido !

Den šestý - čtvrtek 3. července

Placatění kolem kempu :-), vodopád Boka a okolí

V horách byla rána o poznání chladnější, což byla prima změna. Ale i tak za chvíli pálilo slunko tak, že jsme snídaňový stůl stěhovali do stínu. Kobylky opět přiletěly a hromada chodů snídaně zmizela jako mávnutím proutku. „Mamííí, já chci nuteluuuu !!! Miláčku, nutela už došla! To nevadí, ale mamí, já chci nutelu!“ Bože, kdo má ty nářky vydržet. I šla Hanča a koupila hladovým dětem další pixlu nutely :-)

V duchu Ďoubalíkova návrhu „budeme se placatit kolem kempu a u toho navštívíme vodopád Boka“ jsme se vybavili na placatění a autobusem se přesunuli pod vodopád. Zespoda dobrý. Řidič jde s námi nahoru, přestože dohoda zněla, že se vrací a my jdeme pak už pěšky. Vydáváme se na „vyhlídku na vodopád“ a v tomto bodě si uvědomuju, že jsem opět přecenila texty našeho tištěného průvodce. „Cesta na západní straně mostu je kratší a podstatě méně náročná.“ To v překladu znamená, že tato námi vybraná cesta je strašná, ale ta druhá je podle všeho ještě strašnější :-)

Lezli jsme do kopce, místy to připomínalo schody, kamenná suť se člověku drobila pod nohama... Funěla jsem jako lokomotiva, dumala o tom, že zespoda ten vodopád taky nevypadal špatně. Krásné chvíle nastaly, když se šlo pod stromy stínem, v horších chvílích se vylezlo na slunko a to jsem myslela, že se doslova vypařím. Když mamka Fasorová v jednu chvíli prohlásila, že takhle nějak si představuje „Poslední cestu“, věru jsem chápala, jak to myslí :-) Když asi ve třetině cesty část posádky založila základní tábor s tím, že dál už se plahočit nebudou, nastalo asi nejstrašnější dilema, co jsem za celý zájezd měla. Zabalím to, nebo půjdu dál ? Přece to nevzdám ??? Stačí že nepůjdu na „velkou horskou tůru“, to jsem rozhodnutá, na to nemám kondici - ale to nevylezu ani k vodopádu ? Hančo ! Jsi černá ovce rodiny, tvoje sestra by to lehce vyběhla a tvoji rodiče, co byli snad v 50 na Mont Blancu, se tě zřeknou a vydědí tě !!! A tak jsem zatnula zuby (občas do ručníku, co jsem měla na krku napřed proti slunci, později na odsátí potu :-) ) a šlapala dál. Naštěstí menší děti, co to vyběhly hravě, mě cestou nepředbíhaly, páč už byly dávno přede mnou :-) Když jsem se trapně vyplazila nahoru, první šťastlivci už lezli dolů a chtěli si mě jako atrakci s rudým ksichtem vyfotit. V galerii vidíte, že se jim to nepodařilo a nepřišla jsem tak o poslední zbytky své důstojnosti.

Tak jsem se tam doplazila. Ještě jsem málem zhučela dolů, když jsem si chtěla efektně sednout na skálu, pak jsem odpálkovala Ďoubalíkovy patetické projevy typu „děcka, ale stojí to za to že?“, a už jen funěla, postupně chladla a koukala do údolí. Jo, stálo to za to. Ale to člověk ví až nahoře. Cestou je to na umření.

Zpáteční cesta proběhla už v pohodě, i když sestup sutí nebyl zrovna procházka. Bulíci našli ve skalách pomocí GPS hledanou „kešku“, skrýš, cache, tak jsem konečně viděla, jak to vypadá. Dole jsme načapali už kompletní posádku naloženou ve vodě v řece, popř. na kamenech u řeky nebo ve stínu. Řidiče prozíravě stopli, takže neodjel a po tom „placatění kolem kempu“ :-) nás mohl aspoň kousek popovézt. V plánu byl další kratší výlet k menšímu vodopádu, kde byla hotová modrá laguna a báječné koupání. Cestou výletníci zažili další štrapáce, jako když překonávali nekonečné schody vzhůru a spílali Ďoubalíkovi, nebo když u cedule s obrázkem medvěda dumali, co tím jako básník chtěl říci a jestli je už třeba utíkat. Víc vám k tomuto výlet poví fotogalerie, kde je vidět, jak si modrou lagunu všichni užili.

Já jsem masochisticky zvolila jinou variantu - jela jsem zbaběle s řidičem do kempu a tam se starala o několik dočasně adoptovaných dětiček. Ačkoli jsem ze Severky zvyklá, byl to zážitek, ty kobylky nešly umlčet :-) Zejména malé rádio Markétka. A pak jsme se ještě s Terkou vydaly na rádoby kratší výlet k řece, která překvapivě ležela dál, než jsme čekaly a hooodně dole v údolí - tudíž na zpáteční cestě bylo opět nutno se škrábat do kopce. Hančo, měla bys začít chodit běhat :-)

K večeři byly špagety. Potom nám opět sprchlo, opět jsme se bavili a družili, testovali místní hospůdku v kempu a taky jsme plánovali zítřek. Někteří pod vlivem dnešního placatění kolem kempu přehodnotili svou účast na zítřejší expedici :-)

Den sedmý - pátek 4. července

Horský výšlap Okno a Kanin

Z časových důvodů jsme nemohli uskutečnit původně plánovanou dvoudenní expedici s přespáním, takže nás čekal jen jednodenní výšlap. Po zkušenosti z předchozího dne, kdy se výlet protáhl a mnozí byli hlady až do večeře, jsme si na dnešek rozdali proviant hned ráno a každý ať si s tím hospodaří, jak umí.

Nalodili jsme se do busu a ten nás popovezl kousek k lanovce. A už se vezeme nahoru, v kabinkách pro 4 stoupáme vzhůru, z nějakých 400 metrů na tři etapy až do výše 2202 m nad mořem. Jela jsem s Glosovýma a taťka Pepa cestou neustále sledoval, jestli výška, uvedená na sloupech lanovky, odpovídá tomu, co mu ukazuje jeho GPS :-) Lanovka byla super, tiše stoupala a jen místama to zavrčelo, při přejezdu kolem sloupu. Postupně se kolem nás měnil terén, ochlazovalo se, až jsme vystoupili nahoře mezi skalami se zbytky sněhu. Všichni byli nadšení, trochu se přioblíkli, nasadili sluneční brýle a hurá na sníh :-)

Proběhlo rozdělení posádky na dva týmy. Starší zdatnější stateční se vydali na delší túru na Vysoký Kanin, my méně zdatní a s prckama (ale stejně stateční) jsme se vydali „jen támhle“ na Okno do Itálie. Kousek cesty jsme šli spolu a než jsme se rozdělili, mnozí ještě uvažovali, že by se přidali k té delší túře, protože jim Okno přišlo hodně blízko a jednoduchý. Nicméně - skutečnost byla jiná.

Po chvíli, kdy se šlo s funěním do kopce a pod nohama se člověku sypala suť, došlo na horší úseky. Bylo už potřeba víc stoupat, držet se dobře skály, občas něco překročit a hlavně se nedívat dolů, pokud má člověk problémy se závratěmi. To někteří udělali a následně zůstali na místě a dál jsme už šli bez nich - raději s námi nešli. Proti nám se vracela z Okna nějaká jiná česká skupinka a od našich, co byli vpředu, se ozývaly hlasy, že je tam těžká stěna a že to děti nezvládnou. Zavelela jsem nevzdávat to předčasně, že na to je času dost, až to uvidíme. Šli jsme dál, viděli - a zvládli jsme to ! Za pomoci Bocmana a dalších jsme dostali děti přes nejtěžší úsek a za chvíli už všichni seděli jako slípky na hřadě na římse vedle Okna, spokojeně svačili a kochali se výhledem do údolí. Některé maminky se pravda plašily trochu víc, než bylo zdrávo, ale nakonec mi jistě dají za pravdu, že to byl super zážitek.

Zapsali jsme se do vrcholové knihy, posvačili, odpočinuli si a vydali se pomalu na cestu zpět, protože začínalo mrholit. Jářku, cesta dolů byla o poznání horší, než nahoru. I když na skále místy byly lana a řetězy na držení, šlo se opravdu špatně, navíc sprchlo a kameny klouzaly. Postupovali jsme dost pomalu a mnozí byli hodně vyplašení. Nakonec jsme ale všechny nesnáze překonali, dostali se zase na pevnou zem a jak jsme si oddechli, hned se nám na to dívalo líp. Sotva jsme přišli do budovy lanovky, strhla se ale taková průtrž mračen, že nechci domýšlet, co by bylo, kdyby nás to chytlo na té skále... jen jsme vzpomínali na ty starší na delší trase, jak jim tam asi je... Déšť bubnoval hrůzostrašně na plechovou střechu lanovky... Naštěstí to brzy přešlo a tak poté, co jsme se naobědvali ze zásob i v restauraci, vydali jsme se lanovkou na cestu dolů. Tam jsme se prošli přes celý Bovec, stavili se do obchodu a na zmrzlinu a v pohodě se vrátili do kempu.

Mezitím vysokohorská skupina zdolávala Vysoký Kanin. Nemám bohužel detailní reportáž z jejich cesty, tak se musíme omezit na konstatování, že i oni si užili své. Po prvním přechodu šikmé sněhové plochy stoupali a klesali kamenitými stezkami, místy to bylo pohodlnější, místy náročnější. Poslední kus cesty byl opravdu náročný, o čemž svědčí fakt, že zdaleka ne všichni vystoupali až na samotný vrchol, někteří bohužel zůstali před cílem. Nahoře následovalo nezbytné focení, svačina a razítkování vrcholovým razítkem (nechtějte vědět, kde všude ho někteří měli). Ze střípků si ještě vzpomínám na to, jak našli na vrcholu stativ na foťák, který se jim zrovna velmi hodil. Na Pepovo „nebyl čas, ptát se, kdo je kdo. Rozkaz zněl jasně...“ :-), nebo třeba na to, jak Čumáček Pepa Glos přitáhl do kempu igelitku plnou sněhu, který posloužil zejména na chlazení piva :-) No a zážitek má i Roháček, kterému se v nestřežené chvíli odkutálel foťák do údolí a přestože se Pavel pro něj vydal, nebyl úspěšný. No z mého pohledu je úspěšné to, že se všichni včetně Pavla vrátili v pořádku zpátky za námi do kempu a nikomu se nic nestalo. Velmi nerada bych tady líčila nějaké horší situace...

Po večeři (brgul) se obě skupiny trumfovaly v líčení zážitků - někteří z naší skupinky Okno totiž měli pocit, že naše trasa byla mnohem náročnější a horší a zatímco my jsme trpěli na strastiplné cestě, skupinka Kanin si vesele ťapala po jednoduché hřebenovce. Naštěstí je pak Kaninovci vyvedli z omylu a důkazy typu „Věrky roztržený zadek“ (na kalhotách) po jízdě sutí nebo odpadnutí pár jedinců před vrcholem cesty, jejich tvrzení podpořily. A komu to nestačilo, ať se mrkne na fotky, myslím, že je to z nich vidět...

Den osmý - sobota 5. července

Rafting a canyoning

Jak se nám tak program zájezdu hezky stupňoval, nadešel den D, zlatý hřeb všeho dění. Zájemci o rafting a canyoning byli po přihlášení rozděleni do skupin. Jedna parta šla na canyoning dopoledne, druhá odpoledne a rafťáci včetně některých z 1.skupinky vyrazili odpoledne ještě na rafting. Mezitím se ostatní pohybovali v Bovci a okolí - někteří zašli do městečka, na náměstí probíhala nějaká pouťová akce. Jiní si udělali výlet na pevnosti, které se nacházely nedaleko, u říčky Koritnice. Jen mě trochu pobavil Bulík, když coby vůdce této skupinky před odchodem jen tak mimochodem ohlásil, že „ta keška (skrýš - cache) vlastně není u řeky, jak jsem původně říkal, ale na kopci“. Aha, tak to zas bude nějaké placatění, že ? :-) Ale našli ji a v ní i nějaké poklady, jako třeba putovní minci, přišli spokojení a stihli se i vykoupat.

K obědu se sešly všechny skupinky v kempu a sýrosalámová pomazánka zmizela jako mávnutím kouzelného protku. Vůbec nám tady všechno chutná a to už zkoušíme k obědu i místní Sirny namaz s papriko (pomazánka a la budapešťská), slovinský salám, nebo paštiku Kekec. Jen je mi záhadou, proč některé dny se po paprice jen zapráší, zatímco jiný den nám zbyde. Že bych do výpočtů měla zahrnout to, který je dnes den ? Ve středu paprika jela, v sobotu není zájem ? Ach jo :-)

A jak bylo na canyoningu ? S dopolední skupinkou vyrazila fotit mamka Ilonka s Bárou, já jsem se zvědavě vydala s odpoledním týmem. Všichni si nafasovali kompletní neoprenovou výstroj, vypadali ze začátku jako brouci s krovkama :-) Nalodili se do autobusu, který nás převezl pod „náš“ kaňon, tam jsme se potkali s instruktory a vydali se na cestu vzhůru. Já jsem za nimi funěla do kopce a poslouchala narážky jednoho z instruktorů, že on se ještě ani nezapotil :-) Dostala jsem instrukce, kde můžu fotit, vyfasovala Bulíků foťák a vydala se čekat k vodopádu. Společnost mi dělal i řidič Mira, který to už šel podruhé, ráno byl taky. Po hodince čekání, kdy jsem fotila vodopády a tůňky na prázdno, jsme se dočkali - nad vodopádem se objevily oranžové helmy. A pak už jsem jenom zírala. Všichni odvážlivci včetně mamky Fasorové klouzali na skluzech do tůní, skákali kolem vodopádu, užívali si to a bylo to na nich vidět. Já jsem si to ovšem patřičně užila taky, to když jsem skákala po okolních skalách a hledala nejlepší místa na focení - a když už jsem váhala někam lézt, že se nedokážu vrátit, Mira mě podpořil nějakou rýpavou poznámkou (no Ilona tam ráno byla...), takže jsem se překonávala. Snažila jsem se být všude a nafotit ten zážitek pro všechny přítomné i nepřítomné - a u toho jsem se nestačila divit, co všechno děti i dospělí zvládli. U některých skoků se mi opravdu tajil dech, když jsem je viděla skákat mezi skalami do tůně, no a tím největším vodopádem je potom spouštěli na laně...

Všichni si to na 100% užili a na konci na nich byla vidět jak euforie a skvělá nálada a nadšení, tak veliká únava. Bylo to vypětí po všech stranách, ale určitě nikdo z nich nelitoval, že si tohle zažil. A já před nimi všemi smekám.

Michal Bulant při vzpomínce na to, jak sjížděl kaňonem ve „vláčku“ s Evou a Ivou, obložený z obou stran babama: „Rozkaz zněl jasně - udělat vláček. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo!“ :-)

Když jsme se vrátili do kempu, rafťáci ještě byli na řece, ale brzy taky přijeli. A nastalo opět veliké líčení zážitků. Poté, co jsem si náhodou odposlechla konec debaty o zachraňování Báry a Ilonky z vodního proudu, jsem se pro jistotu poptala, jestli se vrátili v pořádku všichni :-) Ale jo, vrátili, no a samozřejmě opět bohatší o nějaké zážitky. K všeobecnému nadšení přispíval i fakt, že řada jedinců byla spokojena s posádkou instruktorů. Dopolední canynonig vedly sličné slečny instruktorky k nadšení všech chlapů (prý skákaly přemety do tůní), odpolední canyoning provázeli tři urostlí fešáci, což zanechalo hluboký dojem u holek, zejména naší Evičky :-) No a maminky, ty mi zase pěly nadšené ódy na šéfa Michala (toho Ďoubalíkova kamaráda), to se teda přidávám :-), takže instruktorstvo zabodovalo u nás komplet :-)

No prostě se nám podařilo program celé akce vygradovat tak, že se zážitky stále stupňovaly a to nejlepší přišlo, tak jak mělo, na závěr :-) Mnozí účastníci zájezdu zažili s námi věci, o kterých se jim ani nesnilo a ještě hodnou chvíli kroutili hlavou... A to nemluvím o tom, že třeba někteří Jonášovi spali vůbec poprvé pod stanem :-)

A po večeři (znojemské UHO s rýží) nadešel poslední společný večer. Aniž jsme nějak plánovali rozlučkový večírek, sešli jsme se v místní hospůdce u kempu v početné sestavě, snad krom pár maminek a dětí všichni. Spojili jsme tři velké stoly dohromady a bavili se tak, že jsem už místy měla obavy, že bych to měla brzdit. Přece jen nás čeká zítra dlouhý den - cesta autobusem domů, tak abychom se na to aspoň trochu vyspali ? No ale moje varování stejně moc nikdo neposlouchal :-) Zdejší ne zrovna nejmladší obsluhující paní (servírka, hospodská ? :-) ), které Tom neodolatelně říkal „Lasička“, asi nebyla zvyklá na takový nával a nestíhala nám to nosit. I s tím jsme si ovšem poradili a jeden nejmenovaný tatínek ve slušivé čapce se chopil půllitrů sám :-) Ale nebojte se, hospůdka včas zavírala, takže se naše veselá společnost byla nucena postupně rozejít. Někteří šli spát, někteří ještě klábosili a Čumáčci tvrdí, že byli ještě v Bovci na noční exkurzi. Ale těm dvěma já už fakt nevím, co věřit, tak se jich na to zeptejte sami :-)

Den devátý - neděle 6. července

Odjezd - Predel - Itálie - Rakousko - Brno

A je to tady, balíme, nakládáme, odjíždíme. Ačkoli jsem se fakticky těšila domů, jak se vyspím ve své posteli a nebudu muset odpovídat na ty spousty dotazů :-), stejně mi bylo moc líto, že to už končí - a konkrétně v Bovci bych ráda zůstala ještě týden. Ale nedalo se nic dělat. Po poslední snídani (ne, nutela už FAKT není) jsme všechno sbalili, popřáli k narozeninám Markétce Glosové, posbírali sušící se ručníky a mokrá trika z plotu, naložili všechno do autobusu a chystali se na odjezd. Ale evidentně se nám nechtělo, takže se to pořád něčím zdržovalo. Napřed jsme čekali na Evču, která se ještě šla projít do obchodu s tím urostlým instruktorem :-), pak jsme zase museli diskutovat s francouzským fotografem, co se dožadoval dalších 60 eur za fotky z raftingu a přitom nebyl schopen za to vystavit potvrzení. Ale už je všechno vyřešeno, tak ještě několik fotek, nasedat a jedem ! Kam ? No na Predel :-)

Ne, nepřehlédli jste se, mezi R a D se opravdu píše E :-) Autobus s námi šplhá serpentinami přes Log pod Mangartom (koukáme na horu Mangart, kam jsme se bohužel nedostali), přes klikatou vesničku v kopci s úžasným názvem Strmec na Predelu, kocháme se nádhernými výhledy na hory i údolí, až nakonec nahoře na kopci přes sedlo Predel míříme do... Itálie :-) A zase serpentiny dolů a doprava a doleva... Ďoubalík neúnavně komentuje okolí - vlevo vidíte krásné Rabelsko jezero, ne tak pardon, jezero je už vpravo, aháá, tak už bude zase vlevo. Není divu, že se z toho některým kinedryl - nekinedryl udělalo šoufl. Tak ještě zastavujeme narychlo u řeky Jezernice, naposledy mácháme nohy a pak už nás čeká vážně jen cesta domů.

Cestou koukáme na nějaké filmy, já teda koukám spíš po okolí a občas dřímám. Taky koukám řidiči přes rameno do toho velikého tykadla-zrcátka, co je v něm vidět dozadu úplně všude okolo a už se nedivím, že mnohdy Mira na Ďoubalíkův dotaz, jestli chce při couvání ukázat, jen mávnul rukou. Na nějaké odpočívce ve stínu stromů likvidujeme k obědu poslední zásoby paštik, sýrů, salámu a rajčat, na další odpočívce nakupujeme dobroty na benzince a Pepa Glos zkouší, jak mu to sluší za volantem místního traktoru :-) Ještě že už budeme doma :-) Cesta probíhá poměrně v klidu, žádné kolony, jen trocha proplétání přes Vídeň, za chvíli projíždíme hranice a jsme na Moravě. Nastává horečné telefonování, kdy přijedeme a kdy mají příbuzní dorazit s autem :-) Tak to už bude asi vážně konec. Ještě nás čeká malinká zápletka, že radši nabereme naftu v Kr.Poli, páč nevyšla, tak abychom nezůstali viset těsně před cílem :-) A pak jen poděkujeme řidiči za bezpečný návrat, účastníkům za využití služeb naší cestovní kanceláře - a radši do budoucna nic neslibujeme. Loni jsme v nestřežené chvíli na Vltavě vymysleli Slovinsko, kdo ví, co by to bylo tentokrát :-)

Jsem ráda, že jsme se v pořádku vrátili a jsme bohatší o spoustu zážitků. Snad se vám s námi dobře jelo, šlapalo, jedlo a pilo, spalo i smálo. Viděli jsme města, moře, řeky, jezera, jeskyně, hrady, vodopády, nádherné hory... Koupali jsme se v moři, v řece, v jezeru, v aquaparku i ve vlastním potu... Jeli jsme autobusem, lanovkou, šplhali do kopců a skákali do tůní... Naše expedice Slovinsko je za námi, byla vydařená a nezapomenutelná. Já aspoň budu krom těch zážitků vzpomínat i na lidi, jejich hlášky... Na Pepovo „nebyl čas, ptát se...“, na cáklou dvojku Lubu a Toma :-) Na spoustu dalších věcí, které tady ani nemůžu zvládnout sepsat, protože by to stejně nikdo nezvládl přečíst a řada věcí je prostě nesdělitelných. Takže díky všem za společnost a dobrou náladu - a AHOJ někdy příště !

Hanča

P.S. Závěrečnou anketu o nejlepší jídlo vyhrála na celé čáře sýrosalámová pomazánka :-)